Byl to jen prchavý okamžik. Záblesk.

Vznášel se bezděčně, stoupal někam do neznáma. Celým tělem mu procházelo podivně brnění. Nechápal, co se děje, ale začínal rozumět, že všechno, čemu dosud věřil, se právě rozplynulo. Pocit brnění byl stále silnější a silnější. Vše dosud známé jako by zanikalo a vytrácelo se. Jeho převládající dojem byl „déjà vu“. Už to zkrátka prožil, jak kdesi vyčetl. Ta myšlenka, která mu probleskla hlavou, přece znamená, že minulost mu neunikla, jen jinak vnímá předchozí souvislosti.

Přesto se vše právě a s jakousi podivně netečnou a samozřejmou lhostejností proměňovalo. Pocit brnění postupně vrcholil. Smyslové vnímání procházelo vývojem. Uvědomil si, že vlastně nyní více vnímá a cítí, než vidí a slyší. Ten dojem neustále sílil. Viděl a slyšel jen díky intuici. Tělesné pocity vlastně nevnímal vůbec, přestaly ho zajímat. Ta novost ho zaskočila. Byl tím okamžikem konsternován a zcela vyveden z míry. Právě pochopil, co a proč znamená „teď“. Minulost už byla, budoucnost je nejistá. Prožíval dlouhé a jedinečné „teď“. Brnění bylo téměř orgasticky slastné. ˱Brzy se vše jistě promění, pomyslel si. V té chvíli pochopil, že se toho okamžiku obává a zároveň se nemohl nabažit rozkoše z toho, že se TO blíží…

Náhle se něco stalo. Hluboko pod sebou zahlédl temný zástup lidí kolem kněze a otevřeného hrobu.

Pak všechno zmizelo a jeho myslí projelo nepopsatelně intenzivní brnění. Nato vše skončilo.

Nelze popsat následující „teď“. Tolik krásy slovy popsat nelze…

MK, 16/05/2019