Jean-Pierre se konečně dovolal na oddělení, kde mu chraplavý ženský hlas oznámil: „Zprávu si už můžete vyzvednout. Kolegové z laboratoře ji právě uvolnili, tak se stavte.“ „Děkuji,“ řekl, zavěsil, vstal a vyrazil nejkratší cestou k autu. Konečně to všechno budu mít za sebou, pomyslel si.

Do nemocnice v centru města dorazil asi po půl hodině jízdy, zaparkoval v parkovacím domě stále vonícím novotou a vyrazil na příslušné oddělení. Na chabě osvětlené chodbě sedělo po obou stranách několik posmutnělých pacientů, někteří měli skloněné hlavy, jiní upírali pohled do neznámého vzdáleného bodu. Atmosféra byla ponurá, ve vzduchu jako by bylo cítit blížící se apokalypsu globálních rozměrů. Část čekajících působila dojmem, že se jejich svět právě zhroutil a další jako by čekali na blízké potvrzení podobně chmurného rozsudku. Jean-Pierre kolem nich prošel s pevným odhodláním, že mezi ně si rozhodně sedat nebude. Zaklepal. Otevřela asi padesátiletá sestřička a zajímavým hlubokým hlasem se zeptala, co chce. Jean-Pierre jí v očích viděl blízký rozkaz, aby se posadil k ostatním a počkal, až na něj přijde řada, proto rychle vyštěkl:

„Volal jsem. Máte tady mou čerstvou zprávu z biopsie.“

„No jo, už vím. Tak to pojďte,“ vyhekla ulehčeně s vědomím, že se ho rychle zbaví. Našla příslušnou zprávu, vyžádala si podpis a podala mu ji.

„Nevím, jestli mám zač, ale přesto vám děkuji,“ řekl Jean-Pierre na rozloučenou. Nato se sestra chraplavě zasmála a odvětila trochu záhadně a trochu temně:

„Však uvidíte!“

Na chodbě měl Jean-Pierre pocit, že se musí se smutnou čekající partou nějak mile rozloučit, pomoct jim, dodat energii, napovědět, že to všechno, celý život, možná nějaký smysl dává nebo se o to alespoň chtěl pokusit: „Ať vám to všem dobře dopadne,“ řekl. Z různých míst k němu doléhaly různě intenzivní odpovědi, které splynuly v jakési zahučení podobné motoru, který nejspíš už nikdy nenaskočí. Pak motor definitivně utichl a Jean-Pierre odešel.

Nejdříve si říkal, že si čerstvě uvolněnou zprávu přečte až doma, pak po příjezdu do kanceláře, ale po dalších deseti krocích se posadil na volné místo do tmavé dřevěné židle, které kdysi bývaly v kinech, jak si matně vybavil. V tašce našmátral brýle, nasadil si je a začal číst: „Číslo chorobopisu, stanice, jméno, příjmení, datum příjmu, datum propuštění, souhrn anamnézy, požadované vyšetření, nález…1 nádobka, 9 částic: 1-9 fragmentovaná MF… Ve čtyřech válečcích byly zastiženy i formace arcinárního karcinomu prostaty (AKP), odpovídajícího nejspíše ještě Geasonovu grade 3, Gleason score: 3+3=6…“

„Ah merde!“ zazněl jeho hlas. Smutná chodba, ve které seděl se podivuhodně zkroutila, natočila se nahoru a pak hned dolů, vzápětí se záhadně zatočila do šroubovice, nato se zkrátila, pak prodloužila a rychle se začala vzdalovat do tajemného vzdáleného bezkonce, až z ní zbyla jen nepatrná tečka na obzoru jeho mysli. Jean-Pierre bezděčně roztáhl všechny prsty, upustil čerstvou zprávu a pevně se chytil madel z někdejšího kinosálu. Pohled mu sjel dolů. Pod křeslem ležel chuchvalec prachu. Kdoví jak dlouho tu je, přemýšlel. Směrem k chuchvalci trochu váhavě vykračoval malý pavouček. Asi ho chce prozkoumat, napadlo ho…

V tu chvíli chodbou procházel starší prošedivělý muž v brýlích, který držel v pravé ruce dlouhý černý deštník. Sehnul se a levačkou podával Jean-Pierrovi zprávu, která ležela uprostřed chodby.

„Je to vaše?“ zeptal se obrýlený muž připravený do deště.

„Prosím?“

„Tady ta zpráva, pane. Je vaše?“

Jean-Pierre měl chuť odpovědět, že rozhodně ne, že je tady náhodou, že šel do kina, že tady pozoruje pavoučka, že vlastně jen prochází, protože se na něco chtěl zeptat, ale nebyl si jistý, jestli je vhodné, aby.... Nakonec rezignoval:

„Ano. Děkuji vám.“

Vrátil se do kanceláře, kde se s překvapením setkal s kolegyní Claire, která tam už tou dobou běžně nebývala. Vlastně se setkal zejména s jejíma očima, ve kterých četl miliardu otázek, protože podstatu jeho příběhu znala. Pozdravili se a usedli zády k sobě ke svým počítačům jako obvykle. Ticho postupně houstlo jako tibetská ječmenná campa přivedená k varu…

„Prý je to karcinom…“ hlesl.

„To je blbá zpráva. Tak jsem to vůbec nechtěla!“ řekla a vstala od stolu.

Jean-Pierre netušil, jak se v podobné situaci zachovat, a tak řekl jen: „Rakovinu jsem ještě neměl, bude to nová zkušenost. Měl bych se na to vlastně těšit…“

Pak se postavil a s tichou, trochu rozpačitou bezmocí se nechal obejmout. Dočetl se, že přesně tak to s naprostou přirozeností probíhá u některých tradičních afrických kmenů, když chtějí svým druhům zmírnit bolest, tišit trápení, ulehčit umírání nebo oslabit nemoc. Prostě se jen beze slov tisknou k sobě, protože věří, že tak je to dobré. Na tváři ho pálila slza…