V předchozím pojednání jsem se zamýšlel nad tím, jak naděje zní v různých jazycích, jak je romantická a jak moc ji všichni potřebujeme. Věnoval jsem se tedy formě tohoto pojmu. Nyní se chci zamyslet nad jeho obsahem, protože forma je obecně vzato jen vnější obal, krásné šaty s hlubokým dekoltem nebo značkový oblek, chcete-li. Obsah je však pro mne něco niterného a významově zásadního. Obsah neváhám přirovnat k nehmotné podstatě všeho, k duši. Tady mi konkrétně půjde o duši francouzskou. Francouzi, chtějí-li vyjádřit „doufám“, řeknou „je garde l’espoir“, neboli doslova „hlídám si naději“. Co to znamená? Před kým si ji hlídají? Můžeme tomu rozumět tak, že si zkrátka dávají pozor, aby o ni nepřišli. Naděje je totiž plachá jako ctnostná dívka, pročež má tendenci unikat, mizet, vytrácet se. Můj mladší syn myslí, že naději bychom měli kultivovat, pěstovat a zvelebovat. Asi jako vinici, dodávám, aby urodila dobré víno. V toho plyne, že naděje má podstatou, obsahem a duší blízko k vínu, což je nepochybně trefné. Naděje JE víno, a proto si ji možná ti Francouzi tak hlídají... Jisté je, že dobrého vína není nikdy dost…

MK, 12.8.2023