1.

Doktor Romuald si přečetl zprávu, kterou mu přinesl jeho přítel Jean-Pierre. Pak se na něj dlouze zadíval, vložil bradu mezi palec a ukazováček pravé ruky, levačkou uchopil brýle za stranici, sundal si je a promluvil:

„No, milý Jean-Pierre, už je to tak, máš rakovinu, kamaráde. V zásadě pro tebe vidím dvě možnosti: zaprvé nebudeš dělat nic a budeš hezky předstírat, že stojící vlak se vysokou rychlostí řítí do cílové stanice. V tom případě je vysoce pravděpodobné, že do pěti let ti na scintigrafii zjistí metastáze na páteři, nejspíše v oblasti beder. Pak budeš moci už jen čekat na plody svého stromu strachu. Ale než uzrají, nebude to veselé, to mi můžeš věřit. Začnou tě bolet záda, budeš špatně spát, postupně ti začnou brnět nohy, a v důsledku tlaku na nervy a míchu začneš mít potíže s chůzí. Postupně budeš stále unavenější, začneš hubnout a život tě fakt nebude bavit! Zadruhé se ke své diagnóze postavíš čelem a budeš ji řešit, což ti také jako tvůj přítel doporučuji. To řešení se jmenuje radikální prostatektomie a znamená to, že ten tvůj klenot prostě vyřízneme a zbavíme tě tak zhoubného novotvaru. Podle mě ti po něm ani nebude smutno. Snad jen pár týdnů po operaci, než se naučíš žít jinak než dosud.“

Jean-Pierre měl pocit, že stále sedí v tom starém dřevěném křesle s madly z kina, kam se tak osudově nedávno usadil na ponuré nemocniční chodbě, a sleduje střídavě pavoučka s chuchvalcem prachu pod křeslem a bizarní film ve vlastní mysli.

„Vnímáš mě?“ chtěl vědět Romuald.

„A… ano. Nevím nic o důsledcích té operace. Musím se informovat a promyslet si to, chápeš… Je to divná situace, třeba se mi to celé jen zdá. Když člověk sní, neví o tom, že je to sen, takže se třeba za chvíli probudím. My vlastně nemůžeme vědět, jestli naše prožitky jsou takzvaně skutečné nebo jestli jsou součástí snu, nemyslíš?“

„Jistě. Do týdne mi ale dej vědět. Pak všechno naplánujeme,“ uzavřel Romuald a vyprovodil skleslého Jean-Pierra ke dveřím.

Po několika dnech bylo ve všem jasno a termín operace zazněl tak jasně jako soudní rozsudek bez možnosti odvolání.

Dny před nástupem do nemocnice byly tíživé. Pro Jean-Pierra, ale hlavně pro jeho nejbližší okolí. Byl totiž napjatý jako struna těsně před prasknutím (hodinky stále hlásily „prožil jste stresový den“) a v důsledku toho jen zcela nepatrně snesitelný. Jeho blízcí kolem něj našlapovali po špičkách, ale moc jim to nepomáhalo. Jean-Pierre zkrátka prožíval standardní předoperační trauma vznikající v důsledku nejasné a iracionální stísněnosti z neznáma. Vybavil si myšlenku Louise-Ferdinanda Célina z knihy Cesta do hlubin noci: „Jo mozek, pane, to je ten největší trapič ze všech!“

2.

Nastal den D: Jean-Pierre se ocitl v jídelně pro mobilní pacienty, protože jeho pokoj číslo sedm provizorně sloužil jako šatna pro šest studentek, které toho dopoledne v jídelně pro mobilní pacienty skládaly písemné zkoušky. Usadil se jim nablízku s knihou od Alexeje Navalného, Patriot. Kniha vypráví o víře v pravdu, o přesvědčení, za které je v případě potřeby třeba trpět, o zvůli ruské diktatury a zejména o zvráceném charakteru někdejšího důstojníka KGB a současného prezidenta Ruské federace, Vladimíra Vladimíroviče Putina. Ta četba mu snad měla dodat přesvědčení, že jakýkoliv zákrok na těle se nikdy nemůže vyrovnat ranám na duši. Jeden přítel ze střední Evropy se ho nedávno zeptal, jestli ví, že kdosi politicky korektní tomu novodobému ruskému carovi změnil přepis jména, které se ve francouzštině píše „Poutine“, aby ho každý frankofon mohl vyslovit „Putin“. Kdyby to totiž neudělali, každou chvíli by ve frankofonním mediální světě zazněl hrubý vulgarismus, což francouzský výraz „putin“ skutečně je, jen vyslovuje jinak, totiž „pytaen“.

Z úvah ho vytrhla sestřička Thérèse, která mu s milým úsměvem svižně zapíchla jehlu do žíly na pravé ruce s vysvětlením, že k něčemu potřebují jeho krev. Pro pochopení je třeba dodat, že Jean-Pierre od dětství trpí panickým strachem z injekčních jehel, který hraničí s trypanofobií. Postupně se své pocity učil potlačovat celou řadou metod, mezi oblíbené patří jeho přemítání, zda existuje opak chorobného strach z jehel, tedy, zda někdo může prožívat radost až rozkoš při vpichu. Umělá inteligence mu odpověděla, že v tom případě by se jednalo o sebepoškozování (aby to bylo jasnější, upřesňuje, že jde o „self-harm“). Thérèse odvedla dobrou práci, jenže za chvíli je tu se svým kouzelným úsměvem znovu: „Budeme zavádět kanylku, jo?“ Jistě, ta totiž v následujících dnech stane bránou do jeho krevního řečiště, místem přítoku pro nejroztodivnější farmaka, antibiotika, výživy, analgetika a kdoví, co ještě. Později dokonce zjistil, že trubička vcházející do kanyly může být i rozdvojená, což umožňuje dodávat do krevního oběhu hned několik tekutých látek současně, což je neobyčejně praktické…

Pro aplikaci kanyly potřebujete alespoň kousek rovné žíly, tedy takové, která je prosta záhybů, zatáček či meandrů (pro vpich totiž prý neexistují pružné jehly, „prostor pro inovační start-up,“ pomyslel si). Vpich je tedy opakován tak dlouho, až takovou bezvadnou kolejovou vénu najdou, načež do onoho ubohého místa vpraví jehlu jinou, totiž pružnou.  Na té je nasazena hadička zakončená sofistikovaným jednosměrným vstupem, kterou hned stočí do tvaru ustrašeného hada, jehož hned ovinou náplastí, čímž ho znehybní. Předtím vám samozřejmě zapomenou oholit chloupky na ruce, takže při následném snímání dojde k bolestivé lokální epilaci. Jenže „následné snímání“ znamená, „až bude po všem“. A až bude po všem, tak si bolestivé lokální epilace chloupků na ruce vůbec nevšimnete… Větší bolest tedy vymaže bolest menší. Znamená to, že větší radost vymaže radost menší a větší hloupost zastíní tu menší? Něco na tom bude, řekl si.

Opět se objevila sestřička Thérèse a za ní se neochotně přiloudal neznámý muž v bílém. Thérèse vysvětlila, že kolega Hervé mě vyholí tam, kde je to třeba. Hervé mu připomínal kata, se kterým se už rozhodně někdy setkal. Představa, že na něj Hervé znovu vztáhne nástroj mu byla krajně nemilá.

„Myslím, že to zvládnu sám, děkuji,“ odpověděl tónem, se kterým nebylo možno polemizovat.

„Jak chcete. Hervé vám tedy alespoň vysvětlí, co a jak.“

Kat udělal, jak Thérèse předpověděla, a tím spolu skončili.

Kanyla na místě, had znehybněn, studentky oblečeny a pokoj číslo sedm uvolněn. Neřekli mu tedy: „Jean-Pierre, bohužel to musíme odložit na neurčito. Podle logistického ředitele je vaše operace nad rámec našich operačních kapacit. Ozveme se vám s náhradním termínem…“

Nezbylo mu tedy, než se „ubytovat“ a čekat.

3.

„Dnes už budete jen pít. A připravte se, půjdeme na ARO,“ oznámila mu po chvíli Thérèse. Tamní sestřička (nepředstavila se a na jmenovce měla napsáno „3862“) nahlédla do Jean-Pierrovy složky, zvedla hlavu, mírně ji naklonila doprava a nasadila trpitelský pohled, ve kterém vytušil cosi mateřského. Něco vyplnila v dokumentaci, na něco se zeptala a poslal ho k doktorovi, který měl pracovnu vedle. Doktor byl obrýlený a velmi pozitivně naladěný mladý muž (připomněl mu prodavače z řeznictví, který ho před několika dny obsluhoval. Jean-Pierre chtěl tři kousky uzeniny a prodavač na to: „Nechcete raději čtyři? Ony vždycky chodí po dvou…“, koupil čtyři). Opět si odsouhlasili známá fakta. Pak se doktor zeptal:

„Jste na něco alergický?“

„Jen na pitomost,“ odpověděl upřímně Jean-Pierre.

„Haha… To se tady nedá napsat,“ vysvětlil. „Budete chtít epidurální podání morfinu? V následujících dvaceti čtyřech hodinách by pak došlo k potlačení bolesti.“

„Můžete mi to nějak vysvětlit, prosím?“ zeptal se bezradně.

„Je to injekce do míchy, přesněji do prostoru kolem míchy nebo do mozkomíšního moku.“

Představil si, jaká jízda propukne v mozkomíšním moku po podání opiátu. Jenže on injekce nesnáší a bolest už vůbec ne. Navíc někde četl, že nepřesně aplikovaná injekce do míchy může způsobil problémy…

„Není to nebezpečné? Doporučil byste to?“

„Je to běžná praxe. Pacienti to většinou chtějí,“ odpověděl vyhýbavě.

„Dobře,“ souhlasil odevzdaně Jean-Pierre.

„Děkuji. Můžete na mě vypláznout jazyk, prosím?“ zatoužil překvapivě doktor.

Jean-Pierre poslechl, doktor pokýval hlavou a něco si zapsal.

„Víte o tom, že vypláznutí jazyku je tradiční pozdrav v Tibetu?“ zeptal se Jean-Pierre v zoufalé snaze udržet si kontrolu nad vyhrocenou situací.

„Opravdu? To jsem nevěděl.“

„Krutý tibetský král Langdarma, panující v devátém století, prý měl černý jazyk, a protože Tibeťané věří v reinkarnaci, vyplazením jazyka dávají najevo, že s ním nemají nic společného.“ Pak chtěl doktora požádat o stejný důkaz neviny a taky se ho chtěl zeptat, jestli věří na reinkarnaci, ale nakonec neřekl nic.

„To je opravdu zajímavé. Tak zatím na shledanou. Možná se uvidíme zítra ráno na sále. Budu mít službu,“ zakončil.

„Výborně. Rád bych řekl, že se na vás těším… Ať se vám zítra povede ten epidurál a pěkně mě uspěte,“ loučil se Jean-Pierre a zalitoval, že neviděl doktorův jazyk.

Zbytek dne proběhl ve standardním režimu. Jean-Pierre navíc dočetl utrpení Alexeje Navalného. Byl připraven.

4.

Nastal den operace. Jean-Pierre se kupodivu dobře vyspal. Dříve než otevřel oči, duchem stále někde v krajině snů, napadaly ho melancholické verše:

Slza, co po tváři stéká,

pálí jak v čerstvé ráně sůl.

Bolest je dravá řeka,

osud radostí nechal jen půl.

Bolest však je život

Život, ten bolí.

Komu trny nejsou vhod,

ten růži si nevyvolí.

Ráno o půl sedmé do jeho pokoje vklouzla studentka Adèle. Představila se a vysvětlila, že právě skládá zkoušky a že si ho vymodlila. Když to uslyšel, vydal svému mozku zákaz distribuce navazujících myšlenkových pochodů. Mozek poslechl.

„Mám jít v osm dvacet na sál, proto jste si mě vybrala, viďte milá Adèle?“

„Upřímně řečeno, trochu ano.“

„Jste chytrá. Ať se vám v životě všechno povede.“

„Děkuji. Jste hodný,“ odpověděla a moc mile se usmála.

„Zákaz trvá!“ připomněl Jean-Pierre mozku. „Ano,“ ozvalo se mu z hlavy.

Adèle provedla bandáž nohou (pravou nohu dvakrát, něco se jí nezdálo), pak do pokoje vstoupila pedagogická odbornice (bude hodnotit Adèle, říkal si), aby asistovala podání jakési tablety. Muselo to být důležité, protože odbornice se tvářila velmi závažně, jako by ve hře byla nepředstavitelná suma. Přinutila Adèle vysunout postelové kovové postranice na obou stranách a zcela zásadně prohlásila, že už nesmím vstávat, protože bych mohl upadnout (určitě to přesně tak stojí v příručce, přesto si Jean-Pierre představil, jak odbíhá z pokoje s bandážemi na nohou…). Premedikační preparát by pacienta měl zklidnit a potlačit jeho případnou úzkost. Jean-Pierre měl pocit, že ve stresu je pedagogická odbornice – kvůli němu – a taky Adèle – kvůli ní.

Chvíli nato vstoupily dvě jiné sestřičky, nepředstavily se a vyrazily s jeho postelí ven z pokoje. Projely chodbou, odbočily doleva, projely dlouhou chodbou a obratně vmanévrovaly do operačního sálu. Postel zaparkovaly hned vedle operačního lůžka a vypařily se. Jiný zřízenec mu pak pomohl změnit úložiště, kde ho znovu zakryli. V místnosti byla příjemná teplota. Přemýšlel, na kolik stupňů asi mají nastavenou klimatizaci, aby pacientům nebylo zima a operačnímu týmu příliš teplo. Řekl si, že to bude dvacet tři a půl stupňů. Právě, když se na to chtěl zeptat, požádali ho, aby si sednul na boční okraj a vyhrbil záda „jako kočička“. To přirovnání se mu zdálo přehnané.

„Proč, jako kočička?“ chtěl vědět.

„Dostanete injekci morfinu,“ vysvětlil mu včerejší doktor.

„Nešlo by to udělat až po uspání, doktore?“ pokusil se vyjednávat.

„To by bohužel nešlo!“ odvětil doktor a vyjednávání skončilo.

Mám poslední šanci podívat se mu na jazyk, pomyslel si.

„Doktore, můžete mi ukázat jazyk?“ řekl nakonec.

Asi šest nebo sedm maskovaných postav v sále rázem ztichlo a otočili se. Vsadil na doktorovu inteligenci a nespletl se. Na tváři se mu rozlil široký úsměv a poctivě vyplázl jazyk.

„Je to v pořádku, nebojte,“ dodal pak s úsměvem.

Ostatní v sále byli nevšední scénou evidentně překvapení, ale nikdo se na nic nezeptal a všichni pokračovali v přerušené práci. Pak se doktor na spodní části jeho páteře pečlivě označil terč, vydal varovné „teď“, zapíchnul jehlu a postupně vypustil opiát. Hotovo, v mozkomíšním moku už to vypuklo, pomyslel si.

„Teď se prosím vás zase položte na záda,“ řekli mu.

Poslechl. Nad hlavou se mu začala kývat jakási šedivá maska zavěšená na spirálovitém kabelu. Doktor opět zavelel:

„Teď prosím zhluboka dýchejte!“

Jean-Pierre se nadechl jednou, pak podruhé, pak se snažil očima hledat svému operatéra, aby ho pozdravil, pak potřetí, ale pak už nebylo nic…

5.

Probudil se, otevřel oči. Ležel na potemnělé chodbě.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.

„Půl jedné,“ odpověděl uspávací doktor s prověřeným jazykem.

Tak to jsem spal skoro čtyři hodiny, pomyslí se. Vzápětí si uvědomí, že se obnovily alespoň některé mozkové spoje. Počítání do čtyř bude v pohodě… Všimne si, že mu z těla trčí nejméně dvě hadičky a nad hlavou se pohupují lahvičky s tekutým obsahem.

„Jedeme na jipku,“ řekne někdo.

Po zaparkování mezi dvě jiné postele oddělené plentou je zapojen do systému. Na pravou paži mu nasunou manžetu tlakoměru, která se pak vždy po deseti minutách nafukuje. Na hrudi mu přilepí čtyři pěnové elektrody s připojovacím konektorem, které snímají kdovíco… Do scénáře nezapadá jen televizí produkce vycházející z rohu u okna: „Nakoupíte bio za cenu nebio…“

Z postele u okna se dosti hlasitě vzpěčuje osudu i zdravotnickému personálu mužský hlas. Tvrdí, že chce na odejít záchod. Ošetřovatelé nesouhlasí a jako alternativu mu nabízejí mísu, což muž rázně odmítá s vysvětlením: „Na vaše sekýrování nejsem zvyklý!“

To ho zaujalo, protože si nedokázal představit, že by takovým způsobem zvýšil hlas. Nespokojence brzy odvážejí, zůstalo po něm prázdné místo a ticho.

Postava napravo za plentou je tichá. Zřejmě napjatě sleduje dramatickou telenovelu: „Proč s vámi všude chodí ta Jojo? Copak vy na rande nechcete být sami dva?“ ptá se matka dcery.

„Ona to tak nemyslí, mami,“ vyhýbá se dcera.

Jean-Pierre se rozhodne oslovit souseda za plentou: „Ony asi budou lesbičky, ne, pane?“

„Jsem paní,“ ozve se odvedle. „Jde o to, že oni to mají rádi ve třech,“ vysvětlí stručně.

„Aha. Tak děkuji a omlouvám se za toho pána…“ ukončí Jean-Pierre, jehož tělo se sice momentálně nachází v nouzovém stavu, ale mozek vysílá jasný signál, že intelektuální lavina vysílané telenovely hrozí zavalením a pomalým udušením. Nasazuje proto špunty do uší a otevírá knihu od Angely Merkelové, Svoboda: „O devět měsíců později, 21. ledna 2007, jsem navštívila Vladimíra Putina v jeho rezidenci v černomořském Soči,“ asi tím myslí tu jeho velkou „daču“ Bočarov Ručej, protože svým palácem v Gelendžik se Putin moc nechlubí. „Během rozhovoru mi vmetl do tváře, že rozpad Sovětského svazu považuje za největší geopolitickou katastrofu 20. století.“ Při četbě se nemohl zbavit dojmu, že Putin si s Angelou celé roky dělal, co chtěl. Jako důstojníka KGB ho naučili nejen profesionálně lhát, ale určitě je taky skvělý manipulátor. Vybavila se mu slova Alexeje Navalného zaznamenaná pár dnů předtím, než ho Putin v únoru 2024 nechal zavraždit. Navalnyj odpovídal na otázku, proč se o tři roky dříve opět vrátil do Ruska poté, co na přímluvu Merkelové směl odjet do berlínské nemocnice Charité, kde ho zachránili po prodělané otravě novičokem: „Jsem doma v Rusku a mám své přesvědčení. Nechci se vzdát své země ani ji zradit. Pokud vaše přesvědčení něco znamená, musíte být připraveni se za ně postavit a přinést oběti, pokud je to nutné. A pokud to nejste připraveni to udělat, nemáte žádné přesvědčení. Jen si myslíte, že ho máte. Ale tohle není přesvědčení a nejsou to zásady – jsou to jen myšlenky ve vaší hlavě.“  Přemýšlel, jestli je Angela schopna takovou myšlenku pochopit. Nebyl si jistý…

6.

Noc byla zvláštní. Noční sestřička Lucie na něj působila jako přízračná bytost. Neustále chodila sem a tam, doplňovala a vyprazdňovala obsahy různých nádob nebo lahviček, podávala injekce, kontrolovala monitory, dotazovala se na bolesti, s omluvou podávala zklidňující prostředky, tvářila se přitom starostlivě, ale na tváři přitom stále měla drobný úsměv. Odkud se bere tolik lidské dobroty, přemítal. Chvíli si představil, že by podobné chování bylo pro lidstvo přirozené…

Kolem půl třetí ráno přišla za Jean-Pierrem: „Máte pořád bolesti?“, chtěla vědět.

„Už je to lepší,“ odpověděl po pravdě.

„Dala jsem vám injekci. Teď byste měl chvíli spát,“ řekla a jemně se usmála.

„Přemýšlel jsem o vás, Lucie.“

„Opravdu?“

„Ano. Víte… já… myslím, že vy jednou přijdete do nebe… Děkuji vám.“