Komunikace je výraz převzatý z latinského „communicare“, sdílet. Odvozenému podstatnému slovu zpravidla rozumíme jako „dorozumívání“ nebo také jako „dopravní cesta“. I cesta je způsob dorozumívání. Kdo četl Jacka Kerouaca, ten to chápe přesně. Ostatním mohu jeho román „Na cestě“ jen doporučit. Je to kurz beatnické pozitivní komunikace.

My, lidé, spolu komunikujeme všelijak. Někdy vesele, jindy smutně, občas melancholicky, leckdy nevesele, rezignovaně a dokonce i nejasně. Někteří přitom použijí i nejeden neliterární výraz. Snad proto, že jsou upřímní nebo neví kudy kam. Snad proto, že jsou nešťastní, zklamaní, smutní, nedocenění, neocenění, nevyspaní, napjatí, přetažení, unavení nebo prostě nespokojení. Nebo třeba proto, že neznají výrazy literární, protože úplně často nečtou literaturu nebo jim to tak připadne trefné, vzhledem k tomu, že se věci nevyvíjejí podle jejich představ.

S představami je totiž zpravidla svízel. Naše představy si dělají, co samy chtějí a vůbec nerespektují okolní vývoj. Naše představy si žijí vlastním životem. Naše představy nevnímají okolní dění a často se proto dostávají do konfliktů s představami ostatních. To bývá nemilé. Naše představy pak bývají konfliktní, protože k tomu patrně mají dobré důvody. Někteří z nás pak usoudí, že za své představy nejsou odpovědní a tvrdí, že je jejich představy předbíhají. Jsou nevinnými oběťmi vlastních představ, které předbíhají jejich myšlenky. Zkrátka na ně nestačí. Představy jsou naše alter ego! Mnohdy naše (mnohem) lepší já.

A co naše vzájemná komunikace? Naše vůle a schopnost dorozumět se a porozumět si a sdílet myšlenky? Naše cesta k sobě? Ta je průmětem a společným jmenovatelem… společných představ. Společná komunikace je dozvukem, extrapolací a přímým důsledkem našich společných představ. Představy jsou tedy příčinou i důsledkem kvality komunikace. Kdo nebo co v nás vyvolává představy? Kdo nebo co vlastně tvoří naše já? Představy kolikrát nerespektují ani etický kodex, přesto je nelze odnikud vytěsnit či propustit. Ani z mysli ani odjinud. Já bych někdy svým představám s největší chutí dal hodinovou výpověď, ale – jak pravil jistý právník z francouzského Dijonu – nemám na to metodu! Představy si tedy evidentně dělají, co samy chtějí. Jsou svobodné a nespoutané. Pobíhají si světem jako kdosi kdysi před prvotním hříchem. Nestydí se za svou mentální nahotu. Nestydí se za svou upřímnost, chcete-li. Představy vůbec netuší, co je stud. Neexistuje zákon, který by představy omezil. Jestli někdy někdo podivně mocný představy dokáže zrušit nebo pozměnit, nejspíš tím zruší nebo pozmění náš svět. Život bez představ si moc nechci představovat, protože pak propukne pohroma, epocha globální nudy, nepředstavitelně trudný život plný manažersky chytrých a zkratkami opatřených cílů, život bez života. Jsme jen nepatrnou tečkou v nekonečnu a představy, jakožto nehmotný plod našich mozků, jsou to jediné, co nás od nekonečna odlišuje. Nebo nás s ním právě spojuje, v tom nemám úplně jasno. Představy se mi jeví, jako naše cesta nekonečnem. Jako naše komunikace odněkud někam, což je totéž jako odnikud nikam, protože „nekonečnu“ neumíme porozumět.

Komunikace, představy a nekonečno mi kdožvíproč splývají v jeden celek. Vidím v nich trojjediný spiklenecký a moc dobře promyšlený spolek. Nekonečno cítím jako nebe, někdy blankytně bezoblačné či plné hvězdokup, jindy se spoustou nebezpečných mračen. Představy vnímám jako moře pod oním nebem, moře někdy klidné a mírumilovné, jindy rozbouřené a nebezpečné. Komunikace je pro mne obrazem plavidla, které vše spojuje a propůjčuje životu chvilkový smysl. O TO tady jde.

Život bývá příjemný, když tuto trojici vyladíme do rovnováhy, když se jeden o druhého zajímáme, protože pochopíme, že jsme součástí nepopsatelně úžasného celku. Život bývá příjemný, když pochopíme, že se navzájem potřebujeme. Je těžké popsat příjemný pocit slovy. Je snadné pocítit jej srdcem.

Představuji si den, kdy nastane epochální zvrat vnímání a všichni lidé se k sobě začnou chovat slušně. Budou se na sebe usmívat a přát si vzájemně vše hezké. Se vší upřímností. Budou si vyměňovat své představy a svá nekonečna. Budou sdílet svá nejlepší já. Ten den pocítí všichni zúčastnění esenci štěstí, neboť šťasten je ten, kdo předává vlastní štěstí druhým. Toť po mém soudu sama esence bytí.

Vracím se tím na začátek své úvahy a přeji si, abychom se pokusili být šťastní. Cestou k tomu je pozitivní komunikace a otevřené srdce. Přes všechny každodenní strasti, trampoty, strádání, nesnáze, překážky a nástrahy máme všichni jedno neskutečné štěstí. Narodili jsme se do ohromného života a dostali jsme tím dar být k sobě vlídní. Pravděpodobnost, že se kdokoliv z nás měl narodit je přitom takřka mizivá. My jsme tu šanci přesto dostali. Kdo pochopí tuto myšlenku, ten podle mého hlubokého přesvědčení svému životu dává smysl.

Francouzský matematik a filozof René Descartes kdysi přišel s tvrzením: „Je pense, donc je suis“, neboli „Myslím, tedy jsem“. Descartes metodicky pochyboval o myšlení i o smyslových vjemech. Připouštěl, že to vše může být jen klam, šalba a přelud. Vyvodil z toho, že jedinou jistotou a jediným nezpochybnitelným důkazem existence může být toliko uvědomění myslícího tvora, že myslí, pochybuje a věří. Myšlení pro něj tedy byl důkazem existence. Obráceně vzato tím vyjádřil přesvědčení, že člověk, který nemyslí, ten není… Ve smyslu dedukcí tohoto pána si velice přeji, abychom všichni byli!

Závěrem blahopřeji a děkuji těm, kteří se pročetli až do této části. Držím palce našim myšlenkám, představám, nekonečnům a pozitivní komunikaci. Všem přeji energii, vůli a štěstí hledat i nalézat v sobě štěstí ostatních!

MK, 29/09/2015