Naděje zní v mnoha jazycích krásně, slibně, optimisticky a obecně vzbuzuje kladné vyhlídky do budoucna.

Zejména v jazycích románských vycházejících z latiny se naděje jeví romanticky: především latinsky „spe“, pak francouzsky „espoir“, italsky „speranza“, španělsky „esperanza“ nebo třeba portugalsky „esperança“.

Slovanské jazyky mi znějí emotivně: rusky „naděžda“, polsky „nadzieja“, chorvatsky „nada“, slovinsky „upanje“.

Další z mnoha jazykových skupin jsou jazyky ugrofinské, kde z našeho pohledu jsou emoce jaksi upozaděny: například maďarsky „remény“ nebo finsky „toivoa“.

Germánské jazyky jsou zvláštní: německy „Hoffnung“ (tady mám pocit, že někdo vydal rozkaz), lucembursky „hoffen“ nebo „ islandsky „von“ a tak dále a tak podobně.

Ve všech jazycích však naděje podle Wikipedie svým významem označuje „optimistický stav mysli, který je založen na očekávání kladných výsledků s ohledem na události a okolnosti v životě člověka“. Opravdu jsem pro, abychom alespoň v tomto divném virovém období očekávali výsledky kladné, nikoliv pozitivní. Je to absurdní, ale pozitivní výsledek dostal v roce 2020 cejch jednoznačně negativní… Jaká synonymní nespravedlnost! Faktem ale je, že z pozitivního výsledku se v naší covidové době raduje vskutku jen člověk prazvláštní povahy, zatímco výsledek kladný je zpravidla všeobecně žádoucí.

Naděje je opředena spoustou přísloví mnoha národů, které často kladou rovnítko mezi život a naději. Kdo žije, ten doufá. Vybírám jen jedno, a to od Fjodora Michajloviče Dostojevského: „Žít bez naděje znamená přestat žít.“ Ztráta naděje by tedy podle autora znamenala konec života nebo ztrátu jeho smyslu, a snad proto také slýcháváme, že „naděje umírá poslední“. Naděje je v tomto smyslu předělem, za nímž panuje nicota.

Rád bych uvedl několik příkladů komplexního pohledu na naději, aby bylo zřejmé, že jde o otázku složitější, než by se na první pohled zdálo:

„Manžel byl po předchozí prudké rozepři s manželkou tak rozhořčen, že když ulehl, pocítil chuť otočit se na oba boky současně.“ Jak patrno, manželova překvapivá touha byla složitá. Manžel se každopádně ocitl v situaci, kdy jeho touha byla neuskutečnitelná, protože v tělesně celistvém stavu zkrátka nelze ležet na obou bocích v téže chvíli.

Dalším komplikovaným příkladem je úspěšné řešení kvadratury kruhu, tedy úloha sestrojit k danému kruhu čtverec o stejném obsahu.

V obou případech se lze přiklonit spíše k beznadějné naději, protože nadějná beznaděj dává alespoň šanci…

Nezbývá než dodat, že mezi „beznadějnou nadějí“ a „nadějnou beznadějí“ vnímám zásadní rozdíl, ale rozhodně ne protimluv. První z nich, tedy „beznadějná naděje“, je naší železniční terminologií – a ve shodě s Dostojevským – slepou kolejí. Dále zkrátka cesta nevede a beznaděj vítězí. Zato „nadějná beznaděj“ je možným příslibem světla na konci tunelu. Nikdo to sice nečeká (beznaděj), přesto stále lze doufat (naděje).

Závěrem nám všem přeji intenzivní a společnou nadějnou naději v to, že se náš svět brzy zlepší. Nic zatím není ztraceno. Přeji nám všem víru ve svět bez virů, protože nejen láska, ale i víra prý hory přenáší, aneb podle Alberta Camuse z jeho knihy Mor: „Když se to tak vezme, není události, aby neměla svou dobrou stránku.“ Kdo Camusův Mor přečte, ten záhy pochopí, že naše současná situace zdaleka není tak zoufalá, jak se nám teď a tady jeví…

MK, 22/12/2020