Jean-Claude spal hlubokým spánkem. Spánkem beze snů, který mu mnozí mohou jen tiše závidět. Toho rána jej ale něco zvláštního probudilo. Náhle. Vytušil bílý záblesk, uviděl ostré bílé světlo. Jeho oči se otevřely, aniž by sám chtěl. Rychle je zavřel, ale během toho bílého okamžiku se stalo úplně všechno. Všechno, co nechtěl. Všechno, oč se neprosil. Et pourtant. Náhle věděl všechno. Navzdory sám sobě. V tom zlomku vteřiny prožil celý svůj budoucí život. Tu veux pas ça! Poznal, co se stane. Pochopil vše budoucí. Věděl, jak se to stane. Někdo mu napověděl, jak to bude. Nestál o to, ale dozvěděl se.

„Je dobré, dozvědět se, co jsem nechtěl?" pomyslel si.

„Zbytečná otázka!" slyšel.

„Myslel jsem, že jsou takové ty věci s Anděly a tak..."

„Je to všechno úplně jinak," slyšel.

„Proč?" ptá se v polosnu.

„Zbytečná otázka!" slyšel. „Vy, lidé, nechápete opravdu vůbec nic. Jen se tváříte, že všechno víte. Ale ve skutečnosti nevíte opravdu vůbec nic. Vůbec nic s velkým V. Nemáte schopnost pochopit důležité, a tak se zabýváte nedůležitým a povrchním. Jste jen to, z čeho utíkáte. Jste jen to, co nechcete. Jste to, co nevíte, že jste. Jste divné prokletí."

„Lidské prokletí?" zeptal se.

„Zbytečná otázka!" slyšel.

„Co lidé provedli, že je někdo tak krutě trestá? Tak krutě... Co provedli? Proč?" Jeho otázky plynuly jedna za druhou: „Kdo netrpí, ten nepochopí? Kdo strádá více, pochopí více? Dříve? Lépe? On en sait rien. Du tout..."

Chtěl zapomenout. Neuměl. Opil se. Po probuzení si stále všechno pamatoval. Pak konečně pochopil. Musí se vzdálit sám od sebe. Musí odejít ze svého života, aby mohl prožít ten budoucí a doufat, že bude poslední. Kruté! Kruté?

„Zbytečná otázka!" slyšel.

MK, 24/10/2025